Učitelka jedné středočeské základní školy se stala pěstounkou své žačky. O tu se ještě nedávno starala její babička. Jenže přišla nemoc a velké problémy. Sociální pracovníci budou muset v následujících letech najít stovky náhradních rodičů. Za dva roky by totiž chtěli státní úředníci zrušit kojenecké ústavy a v roce 2016 pravděpodobně i dětské domovy. Ve stínu toho všeho se následující příběh jeví spíš jako zázrak.
„Udělám sice dost až na chození, ale přesto – nemít je, nevím, co bych dělala," říká se znatelným dojetím v hlase 74letá paní Marie. Před lety se začala starat o svou vnučku, jejíž rodiče se dostali na šikmou plochu.
Pak však přišly nemoci a operace – a starostlivá babička musela do nemocnice, kde strávila několik měsíců. „Do nemocnice mě odvezli začátkem března. Od té doby jsem zažila tři operace," uvádí paní Marie.
Její nezletilou vnučku si mezitím domů se souhlasem sociálního úřadu vzala její učitelka Blanka. „Pro ni vše bylo jednou velkou neznámou," vybavuje si, jak počátky společného soužití vypadaly. „První den dokonce plakala, protože právě zažila velký zlom. Zároveň ani nevěděla, co bude s babičkou dál."
Dětský domov? To si neumím představit, neskrývá Pavlína
Dřív byla 13letá Pavlína zvyklá na volnější režim. Chodila domů, kdy chtěla. Náhle se ocitla v rodině, kde panoval řád. „Pokud naše děti řekly, že budou v půl sedmé doma, tak v půl sedmé opravdu přišly. Nebo jsme dostali zprávu, že se něco stalo a přijdou třeba o 15 minut později," vysvětluje paní učitelka.
„U Pavlínky zprvu čtvrthodina žádným limitem nebyla. Po první domluvě jsme to samozřejmě museli řešit dalšími kázeňskými domluvami," říká paní Blanka.
13letá dívka neměla moc na vybranou. Její rodiče jako rodiče nefungovali, a kdyby odmítla zůstat u nové pěstounky, skončila by v dětském domově. „Jsem ráda za to, jak vše nakonec dopadlo," neskrývá svou vděčnost. „Neumím si představit, že bych musela do dětského domova."
Jsme jako sestry, zní z Pavlíniny nové rodiny
Ve svých 13 letech získala Pavlínka sourozence: 24letého Michala a 18letou Terezu. Podle ní byly začátky krušné. „Bylo to hodně rozpačité," vzpomíná Tereza.
„Pavlína nevěděla, co si k nám může dovolit, my jsme zase nevěděli, co si můžeme dovolit k ní. Přibližně po týdnu po dvou se však už bariéry prolomily a staly jsme se sestrami," dodává.
„Bavíme se spolu samozřejmě o klucích," neskrývá 18letá slečna. Zároveň však upozorňuje: „Pavlína je teď v pubertě nejhoršího stádia, takže už se mnou o nich pomalu přestává chtít mluvit. Snažím se jí pomáhat se školou, mluvíme i o sportu, který ráda dělá."
A jak se taková „puberta nejhoršího stádia" vlastně projevuje? „Řekněte jí jakékoliv slovo – třeba ‚kladivo‘ – a ona dostane výbuch smíchu. Je to občas neúnosné," podotýká s úsměvem Tereza.
Děkovat je málo, říká babička
Zdravotní stav paní Marie se pozvolna zlepšuje. Vychovávat vnučku však už nezvládne. Žije v domově s pečovatelskou službou jen kousek od místa, kde Pavlínka bydlí s novou rodinou.
„Jenom děkovat za všechno je málo," říká paní Marie, která o vnučku nakonec nepřišla. Pavlínka ji pravidelně navštěvuje.
http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/reportaze/_zprava/pribeh-jako-z-pohadky-misto-detskeho-domova-zazila-13leta-divka-stastny-konec--1152350
| 
